Tak a je to tady mou slibovaná 20tá kapitola je nyní ve vaší moc a jak to tak vypadá poslední kapitola vydaná v čas. Velmi nerada bych vyhlásila kolaps, ale na další díl si asi počkáte déle než jen 14 dní : ( je mi to líto. Jednadvacítka je stále u svého zrodu a já toho mám tolik že nevím co dřív proto se vám omlouvám předem za další čekání. Pokusím se to zrychlit a něco s tím udělat. : )

Nyní však věnuji kapitolu všem co napsali komentář a povzbudily mě opravdu vám díky :D. Nebudu již zdržovat tak se pustě do toho : )

Běžela temnou krajinou a stopa vlkodlaků se stále zvýrazňovala. Stačila jen chvilinka a přiběhla na mýtinku, kde se odvíjela zvláštní scéna.

Šedo-černý, o poznání mladší vlkodlak, podobný spíš na většího vlka seděl na vyvýšenině a pozoroval oblohu, a před ním ležel stříbrný vlčí lord ve své úžasné velikosti, jakoby v tiché úctě. Jen co se Nella vynořila z křoví, okamžitě byl lord na nohou připravený bránit černo šedého vlkodlaka.

Nella sklonila hlavu k zemi, aby dala najevo, že nepřišla útočit a tím uchlácholila bránícího lorda. Cítila tu zvláštní hierarchii, která mezi nimi panovala. Nechápala, jak mohl mít vlk větší postavení než vlčí lord, leda že… Překvapeně si prohlédla šedo-černého vlka. Jeho šedé chloupky se rozprostíraly všude kromě uší a tlap, které pokrývaly černé chlupy a celkově to působilo jako ponožky. Také od špičky ocasu po uši se táhl černý pruh přesně kopírující páteř zvířete. Opravdu z mladšího vlkodlaka byla cítit aura moci. Aura moci, na kterou nedokáže dosáhnout žádný vlčí lord. Aura prince.

Překvapeně sledovala, jak princ pomalu sešel z vyvýšeniny a jeho zelené oči se vrývaly do těch jejích. S překvapením si uvědomila, že ty oči už někde viděla. Vzápětí se její myšlenka potvrdila. Jen co vlkodlak došel na úroveň lorda, jeho tělo se začalo transformovat a než se Nella nadala, stál před ní hnědovlasý mladík se zelenkavýma očima jen ve spodním prádle. Než se stačila vzpamatovat, lord odběhl a vzápětí se vrátil s balíčkem v tlamě. Chlapec bez meškání náklad převzal a před Nellou se ustrojil do jednoduchých černých kalhot a zelené tuniky. Jen co byl hotov, jeho pronikavé oči se znovu zaměřily na černou vlčici a příjemným sametovým hlasem promluvil.

„Nemusíš se bát se přeměnit se, já ani můj ochránce tě neprozradíme.“ Lehce položil ruku do stříbrných chlupů vedle stojícího lorda. Nella se zahleděla na Remuse a pátky na Doriana. Poznala toho chlapce, znala ho se zařazování. Z Nebelvíru.

Váhala, zda má ohrozit svou pozici před někým z Nebelvíru. Ale zvláštním způsobem mu důvěřovala. Možná za to mohl vlčí otisk v její duši, přeci jen, vlci a vlkodlaci jsou si blízcí. Znovu pohlédla na Remuse. Věděla, že jí zítra vyhledá a bude chtít odpovědi na otázky, přesto jí něco říkalo, že bude rád. Narovnala se do své plné výšky a pohlédla do očí mladému princi, a aniž by tento oční kontakt přerušila, se změnila do své lidské podoby. Koutkem oka zaregistrovala, jak si Remus překvapeně sedl a nepřestal si jí prohlížet.

„Jak jsi poznal, že nejsem jen obyčejná vlčice?“ zeptala se ze zájmem a vydala se za princem, který se znovu usadil na menší skalku a pobídl jí k tomu samému. Remus, který se zatím vzpamatoval, si lehl za něj tak, aby na Nellu dobře viděl, ale aby poskytl princi správnou ochranu jak před nebezpečím, tak případnou zimou.

„Prozradily tě tvé oči, nikdy jsem neviděl tak živé oči u vlka, kromě svých rodičů. A i když teď už víš většinu, sluší se představit dámě. Jmenuji se Dorian von Chrysocyon, korunní princ svého rodu.“ Vysekl jakou si poklonu a políbil jí na hřbet ruky. Nella po tom dotyku cítila, že i její otisk na vlka uvnitř mladíka reaguje pozitivně na její osobu. Aby zachovala něco ze svého vychování, ujala se dobré etikety.

„Velice mě těší, pane, jmenuji se Nelien Laila Black, jediná dědička svého rodu.  Až teprve nyní jí mladý vlkodlak pustil.

„Smím být tak smělý a používat vaše křestní jméno?  A pokud bude má smělost omluvena, co jste hledala sama v noci v lese?“ jeho zelené oči se zdály mnohem starší, než na kolik mladík vypadal, zdál se vyspělejší než jeho vrstevníci. Nellu jen tak bezděčně napadlo, kolik princi je ve skutečnosti.

„ Smíte, pokud to samé bude platiti i u vás. Chtěla jsem se proběhnout, hrad je krásný, ale lesní půdě se to nevyrovná, vy jistě budete vědět, o čem mluvím.“ Usmála se na něj a čekala jeho přijetí či odmítnutí.

„Jistě že vím, sám jsem vyrostl na loukách a pláních a do příbytku jsem se schovával jen za nepříznivého počasí a v nocích, pokud jsem byl unaven. A jistě rád pro tebe budu Dorian. Už je to dlouho, co se mě na to někdo zeptal.“ Další jeho slova byla přerušena Remusovým zavrčením. Oba se podívala směrem, odkud se ozývaly tiché kroky.  Na mýtinu vešla žena v jednoduchých plátěných šatech modré barvy, přes které měla přehozený dlouhý sametový plášť a hlubokou kapucí. Ve předu byl plášť jednoduše svázaný. Dlouhé hnědé vlasy, kaskádovitě sestříhané, sahající do půli zad, narušovala je jenom bílá ofina a konečky. V krásných hnědozelených očích orámovaných tmavými řasami plápolaly ohníčky nespoutanosti a divokosti. Nos tak akorát a pod ním krásně vykrojené plné rty. Nellu zaujal fakt, že přišla bosa a ve vlasech se jí třpytí zlatý kroužek.

Než stačila cokoliv říct, Remus sklonil hlavu až k zemi a Dorian se urychleně zvedl.

„Matko, jsem tak rád, že jsi přišla.“ Přivítal se s ní lehkým a krátkým stisknutím v objetí a ustoupil. Remus ve své vlkodlačí podobě sklonil svou stříbrnou hlavu k zemi a podřízeně zakňučel. Dostalo se mu krásného úsměvu a letmého pohlazení po srsti. Pak se všechny oči stočily na Nellu, která prozatím vyčkávala.

„Proč bych nepřišla navštívit svého jediného syna, když mám cestu kolem? Přeci znáš můj úkol, bez něj by zde nebyl ani náš věrný Remus. Ovšem neřekl jsi mi, že budeš mít společnost.“ Mrkla na Nellu, která podle etikety prozatím vyčkávala. Nyní když Dorianova matka dala najevo, že o ní ví, mohla konečně přistoupit.

Lehce se pokrčila v kolenou, pravou ruku dala na srdce a přiložila ukazováček a prostředníček levé ruky na ústa. Pak jen mírně sklonila hlavu a chvíli v té poloze počkala.

Úklona, kterou jí Severus naučil. Úklona vyjadřující úctu vládnoucím. Úklona pro královnu. Královna se také dotkla srdce a úst a pak podle běžných měřítek natáhla pravačku směrem k dívce, která jí následně stiskla.

„Jmenuji se Caty von Chrysocyon. Jsem matka Doriana, a jak jsi podle úklony poznala, královnou vlkodlaků. Ovšem stále to nevysvětluje, kdo jsi ty a jak to, že se můj syn nezmínil, že zná osobu znalou našich tradic.“ Přestala si jí prohlížet a sjela pohledem na tichého syna.

„Velmi mě těší, jmenuji se Nelien Laila Black. Žačka zdejší školy a v neposlední řadě neregistrovaný zvěromág chycený při činu.“  Nejistě se na královnu usmála a ona jí vrátila usměv vrátila.

„Takže Nelien, ano? Už si vzpomínám, Remus nám o tobě vyprávěl. Dcera Siriuse Blacka, že? No, myslím, že naše tajemství zachováš, když my zachováme tvé, je to tak?“ Usmála se na ni a lehce nechala vklouznout svou ruku z té její.

Nella jen lehce kývla a vzápětí před královnou nestála dívka, ale černá vlčice.  Žena před ní lehce natáhla svou ruku a dlaň položila mezi uši vlčice. Chvíli jí tam jen tak nechala a hleděla do zelených duhovek černého stvoření. V další chvíli sebou vlčice mrskla a zmizela v lesním porostu zanechávajíc za sebou část královské rodiny a společně s jejich tělesným strážcem, který byl zároveň nejlepším přítelem jejích otců.

Utíkala, ne, že by to potřebovala, jen milovala tu volnost, kterou jí její rychlé nohy a vítr propůjčovaly. Nevadilo jí ani to, že běhá po nejnebezpečnějším lese v této části Británie. Jen si užívala vítr čechrající jí její dlouhou černou srst.

Vnímala zvuky kolem sebe a úspěšně se vyhýbala všem nástrahám, které jí les přímo ukazoval. Rychle probíhala nebezpečným porostem, než dorazila na malou mýtinku zalitou čistým měsíčním světlem. To místo bylo něčím okouzlující a přimělo dívku/vlčici zastavit a vychutnat si tu magii místa.

Lehla si doprostřed a nechala svou černou srst laskat měsíčním svitem. Místo dýchalo zvláštní magií. A Nella jí cítila svou vlčí podstatou, umanula si, že si o magii jako takové si něco zjistí. V poklidu si užívala tu rozkoš z pocitu úplné svobody, když po její levé straně zapraskaly větvičky. Natočila hlavu a nastražila uši, lehký vánek vál z druhé strany, takže nedokázala čichem určit, o co se jedná, přesto zůstala ležet.

Znovu se ozval ostrý praskavý zvuk a křoví se rozhrnulo.

První, co Nella uviděla, byly dvě černé oči a v zápětí tvora, kterého dobře znala. Před ní totiž stál smrtonoše, ale ne jen tak nějaký, ale smrtonoš, kterého znala ze severního lesa. Oba se vpíjeli do pohledu toho druhého.

Pomalu se oba přiblížili k sobě a Smrtonoš do ní strčil čumákem. Lehce na ni zakňučel a otočil hlavu směrem na měsíc. Nella pochopila, snažil se jí chránit, z nějakého nepochopitelného důvodu věděl, kdo je a věděl, že je v lese nebezpečno. Neochotně se zvedla a následovala v poklusu smrtonoše. V lehkém okouzlení si uvědomovala, že se cítí jako člen smečky. Dech, srdeční tep, krok i tempo bylo sladěné a Nella se konečně cítila naplněná. Ten pocit však už netrval dlouho. Stromy se rozestoupily a před Nellou se otevřely měsíčním světlem zalité školní pozemky.

Překvapeně se podívala na smrtonoše, který se zastavil ve stínech stromů. V zápětí s praskotem větviček zmizel v tmavém porostu. Nechápala, co to mělo znamenat a proč ji zavedl, když dokázala dobře najít cestu sama. S povzdechem se vydala zpátky do hradu, kde jí čekala vyhřátá postel.  Netušíc, že louka, kterou ještě před několika okamžiky obývala, se nacházela těsně za hranicí Bradavických štítů, a po jejím odchodu se tam objevil Smrtijed, který začal kopuli, chránící děti a hrad, obcházet.

Další den se zbudila svěží, i když stávala do školy. Po rychlé sprše se ustrojila do modrostříbrné školní uniformy. Zrovna byla v polovině schodů, když se ve společence rozpoutala hádka.

„Prostě už chytat nebudu, najdi si někoho jiného, Davisi!“ Uprostřed společenské místnosti stála Cho Changová, a naproti ní současný kapitán Havraspárského famfrpálového týmu Roger Davis a na obou bylo vidět značné rozčílení.

„Konkurz na odrážeče byl minulý týden, proč jsi mi neřekla, že už nechceš hrát?! Kde mám teď za tebe sehnat náhradu?! Za měsíc hrajeme z Mrzimorem a ještě nejsme sehraní s novými členy týmu a ty mi v klidu oznámíš, že končíš?!“ zvyšoval hlas Roger a na spánku mu nebezpečně tepala tenká žíla. Cho jen založila ruce na hrudi a ještě více se zamračila.

„Říkám ti to teď! Že jsi čekal až na poslední chvíli, než jsi vyhlásil konkurz je tvoje věc!“ zavrčela nebezpečně a sledovala, jak její spolužák stále víc brunátní v obličeji.

„Můžeš mi alespoň vysvětlit, proč končíš?“ snažil se viditelně uklidnit Havraspárský kapitán, ovšem odpověď chytačky ho vůbec neuklidnila.

„Chci se naplno věnovat OVCE, nemám čas ještě hrát famfrpál.“ Odpověděla mu zcela v klidu, ale místo klidného přijetí to vypadalo jako by přidala další špatnou přísadu do velice nestabilního kotlíku.

„OVCE!!! Vážně opouštíš tým jenom kvůli zkouškám? Sakra Changová, vždyť já je letos také skládám a z týmu neodcházím! Vzpamatuj se, kde mám podle tebe sehnat chytače, který má aspoň naději porazit Nebelvír? Jistě, Potter tu už není, ale přesto… nemůžeš počkat aspoň po zápase?“ Snažil se narychlo zachránit situaci, ovšem proti rozzuřené studentce už nebylo nic, co by hněv zarazilo.

„Odcházím ještě dnes, Davisi, a ty mě nezastavíš! OVCE jsou pro mě důležité a já se na rozdíl od tebe nespokojím s Přijatelné. Moje hodnoty jsou daleko vyšší, takže mě omluv, a chytače si hledej, kde chceš! Vztekle se otočila na podpatku a vypochodovala z místnosti nechávajíc za sebou kapitána.

Ve společence stálo několik studentů, které přilákal křik a i ti se začali pomalu rozcházet do Velké síně na snídani. Havraspárský kapitán seděl v jednom křesle skoro v poraženecké póze.

„Co budeme dělat, kapitáne?“ zeptal se jeden mladík s delšími pískovými vlasy staženými do ohonu. Jeho hnědé oči se upínaly na kapitána v křesle, který k němu zvedl své zelené duhovky.

„Já nevím, Stewarde. Musel bych najít chytače do konce týdne, a sám dobře víš, jak je to tady obtížné. Havraspár je příliš zaměřený na učení a na sport není příliš místa. Nechci ani pomyslet, jak to bude vypadat příští rok až já, Terry a Elen odejdeme. Changová byla poklad a ona toho náležitě využívala a nyní když máme nějakou šanci na vítězství, odejde. Sakra!“ vztekle praštil do opěradla křesla a vstal.

„Zkusím vyhlásit nový konkurz na chytače, třeba se na nás uměje štěstí a nějakého aspoň průměrného najdeme.“

Nella zatím v tichu stojící na schodišti pomalu promluvila.

„Pokud sháníš chytače, Davisi, možná bych mohla pomoci.“ Sešla ten zbytek schodů a postavila se naproti kapitánovi a mladšímu chlapci, který patřil také do týmu. Davis zvedl pohled z podlahy a upřeně se na ní zadíval.

„Blacková? Jsi si jistá, že víš, o co se jedná? Neuraz se, ale nikdy jsem u tebe neviděl zájem o famfrpál.“ Nedůvěřivě si jí měřil a vyloženě na něm bylo vidět, jak mu v hlavě šrotují ozubená kolečka, zda by to měl zkusit.

„Neurazím, jen ber v potaz, že mě znáš sotva měsíc, neměl jsi možnost mě na koštěti vidět. A pokud potřebuješ připomenout, kdo jsem, máš opravdu špatnou paměť. Ovšem jen tak pro pořádek, můj otec byl v kolejním mužstvu Nebelvíru, takže na koštěti umím a famfrpál opravdu patří mezi mé dejme tomu záliby. Navíc má postava se na chytače i hodí. Pokud potřebuješ ještě nějaké ujištění, tak dnes po vyučování na famfrpálovém hřišti… předvedu ti, co dokážu. Pokud se ti nebudu líbit, můžeš stále uspořádat konkurz a ztratit drahocenný čas potřebný na trénink, ale ty jsi kapitán, rozhodni se sám.“  Otočila se, ale než stačila udělat byť jeden krok, zastavil ji jeho hlas.

„Přijď ve tři hodiny, měli jsme mít trénink. Uvidíme, kolik toho v tobě je.“ Nella jen kývla a spěšně opustila společenskou místnost. V hlavě si přehrávala rozhovor a přemýšlela, proč se vlastně přihlásila.  Původně se v Bradavicích chtěla věnovat jen učení, aby mohla porazit Voldemorta. Ale jaksi skoro nic nešlo podle plánu. Ano věnovala se svým výukovým plánům a učitelé z ní jako ze žačky byli nadšení, ale všechno ostatní tak úplně nevycházelo. Navíc o páté měla jít se Sebastiánem na šerm. Zamračila se na procházejícího prváčka a rychle pospíchala do Velké síně. Dělal jí starosti Sebastián, který se stále více ztrácel. Skutečnost, že její podoba coby zvíře byla vyzrazena učiteli a žáku Nebelvíru, jí taky nebyla dvakrát po chuti, i když za tohle si mohla jedině sama. Ovšem, co jí přidělávalo starosti byly neustále upomínky od Roweny, jako by věděla něco, co se ještě nestalo a kvapem se to blížilo. Nella potřebovala vypnout a jediné rozumné a logické řešení bylo sáhnout po možnosti létat, i když to zkomplikovalo úplně všechno.  Potřásla hlavou a pustila se do míchaných vajíček se slaninou. Soustředěně se podívala na svoji vidličku s velkou porcí vajíček a hlavou jí prolétla ještě jedna myšlenka. ‚Nelétala jsem od prázdnin, nebude zase tak špatné se proletět.‘ Spolkla sousto a dál se věnovala své snídani.

Byla skoro najedená, když jí přepadl pocit, jako když jí někdo pozoruje. Lehce zvedla hlavu a rozhlédla se. Její Havraspárští spolužáci vypadali, že není nic zajímavějšího, než učení a škola a nikdo z okolních stolů jí nevěnoval takovou pozornost, aby jí přepadl tento pocit. Nezbývala jiná možnost. Natočila hlavu k čelu síně a pohlédla na dlouhý učitelský stůl. Okamžitě se setkala s jantarovým pohledem svého učitele obrany, který jí přímo hypnotizoval. Nějakou chvíli si jen tak hleděli do očí, než Nella tím svým uhnula, sebrala z jedné z mís krásně vybarvené jablko a vložila ho do tašky. Bez jediného ohlédnutí vyšla ze síně přesvědčená o tom, že dnešní hodina obrany bude velmi zajímavá.

Den jí utíkal vcelku rychle a klidně, přesto to nejlepší mělo ještě přijít. Hodinu po obědě měla obranu a byla si jistá, že se to neobejde bez výslechu.

Za doprovodu Draca a Severuse, kteří měli výjimečně tento rok hodiny s nimi, zamířila do druhého patra na hodinu obrany. Bylo to tak z důvodu incidentů, které koleje mezi sebou měly a složení Nebelvír a Zmijozel bylo už natolik nestálé, že ani profesorka přeměňování nedokázala své lvy uklidnit. Nejhorší to bylo v šestých a sedmých ročnících, tady na sebe žáci prskali a štěkali při každé příležitosti a několika týdenní tresty je dokázaly schladit jen na chvíli. Jediné štěstí, dá-li se tomu štěstí říkat, bylo, že za přítomnosti učitelů po sobě nemetali kletby. Celkově škola se stala bojištěm a jediným nestranným a klidným členem se teď stal Mrzimor, který se striktně odmítal přiřadit na jakoukoliv stranu. Prozatím.

Nella byla přesvědčená, že stále nerozhodný Mrzimor brzy zviklá nabídka Nebelvíru, přeci jen tyto koleje si měly vždy nejblíže. Mrzimor se nikdy nestaral o politiku, ale potencionální ochranu potřeboval a Nebelvír zase v tomto spojenectví viděl početní výhodu. Obě strany si vyhovovaly a bylo jen otázkou času, než se spojí proti nepříteli, který Havraspár a Zmijozel představovali.

Mlčky došli před třídu a společně vyčkali na příchod učitele.

Zazvonilo a dveře třídy se rozrazily. Kdyby Sebastián nestál po jejím boku, Nella by přísahala, že dveře rozrazil, jak to měl ve zvyku ještě jako učitel.  Dodala si odvahy a první vkročila do potemnělé třídy. U katedry stál Remus Lupin ve svém hnědém hábitu. Celkově ten člověk už nevypadal jako člověk, kterého znala kdysi. Chodil v tmavě hnědých učitelských hábitech, jako měl ve zvyku v jejím třetím ročníku, ale žádný z nich nebyl záplatovaný nebo potrhaný. Konečně vypadal jako učitel na prestižní škole, kterou Bradavice beze sporu byly. Jakoby to, že se stal vlčím lordem zapříčinilo, že se přestal obávat. Možná tomu tak skutečně bylo.

Rychle si ho prohlédla a usoudila, že dnešní hodina bude stoprocentně zajímavá. Z Remuse sálala aura moci, ale ne taková, jako ze silných kouzelníků. Ne, z Remuse sálala jeho vlčí podstata. Jeho vlčí já.

Žáci si rychle posedali na svá místa a upřeli své oči na učitele. Remus všechny přejel svým jantarovým pohledem.

„Dnes si zopakujeme patronovo zaklínadlo. Mnozí z vás se s ním už setkali někteří, však stále neměli tu čest. Pan ředitel mě požádal, abych tuhle situaci napravil. Kdo z vás mi vysvětlí, k čemu patronovo zaklínadlo slouží?“ rozhlédl se po třídě, kde se doslovně nalézal les rukou.

„Pane Malfoyi, osvěžte nám paměť“ upřeně se zadíval na mladého dědice, který se nejspíše z hrdosti odmítl hlásit. Draco mu věnoval jeden otrávený a zhnusený pohled ale stejně začal mluvit.

„ Patronovo zaklínadlo. Jehož formule zní ‚Expeto Patronum‘. Stvoří mlžného ochránce před mozkomory. Ke stvoření je potřeba šťastná vzpomínka a neposkvrněná duše.“

„Správně. Patronus se dělí na dvě ochranné fáze. Tu první dokáže stvořit každý lepší kouzelník, ta těší, se povede jen málo komu. První ochrana je mlžný štít, dokáže dobře ochránit kouzelníka či čarodějku před jedním nanejvýš před dvěma mozkomory, nikdy ne více. Druhý, silnější ochránce je hmotný Patronus. Bere na sebe podobu charakteristickou pro kouzelníka a jeho vzpomínku. Tento patron se může měnit skoro ze stejného důvodu. Pokud totiž čaroděj projde silným citovým napětím, které ho ovlivní, s největší pravděpodobností se mu změní i patron. Takže, teď odstraňte lavice ke stěnám třídy a začneme.“  Sledoval, jak přesouvají lavice ke zdím a sám doprostřed přičaroval žíněnku. Počkal, až se všichni uklidní a postaví se vedle lavic.

„Každý z vás mi předvede, jak ovládá kouzlo Patronus. V dnešní době, kdy je Vy-víte-kdo znovu u moci a jedni z jeho následovníků jsou právě mozkomoři, je mojí povinností vás naučit se bránit proti těmto temným tvorům. Takže, Expeto patronum“ Z jeho hůlky vyletěl velký medvědovitý pes a začal se rozhlížet po nebezpečí. Nella v tu ránu jak ho spatřila, kompletně ztuhla. Dívala se na patrona, který ztělesňoval podobu Siriuse v jeho zvěromácké podobě. Remus se na ní otočil a zvláštním pohledem si jí prohlížel, než potřásl hlavou a do ticha třídy promluvil.

„Slečno Black, můžete nám nyní vy předvést svého patrona?“ s tím odstoupil z žíněnky a uvolnil tak místo své žákyni. Tohle Nella nečekala. Nevěděla, co si Remus slibuje od toho, že musí jít první, ale přitom měla trochu strach. Od té doby, co přestal fungovat rituál a stala se z ní znovu dívka, patrona nezkoušela a v hlavě jí proběhla myšlenka, co bude dělat pokud jí z hůlky vyskočí jelen. Velmi těžko by se to vysvětlovalo. Ve třídě by si to nejspíš nikdo nespojil s ‚Harry Potterem‘ ale Remus by tak nevšímavý nebyl. Lehce si povzdechla, třeba je načase, aby to věděl i někdo další. Bylo to frustrující, že žije ve lžích.

Postavila se doprostřed místnosti a začala hledat šťastnou myšlenku. K jejímu překvapení jí okamžitě na povrch vyplula vzpomínka na Severuse. Ale ne malého a vzdalujícího se. Ne, na Severuse, pevného a obětavého. Severuse, co jí držel v náručí. Co jí nechal vyplakat se do jeho pláště. Severuse, kterého musí chránit. Severuse, kterého miluje.

„Expecto Patronum!“ cítila tu neskutečnou sílu a bílý paprsek, který nejdříve vyletěl z její hůlky všechny oslepil, ale po chvíli se všichni vzpamatovali a s překvapením sledovali mléčného tvora, který stál uprostřed třídy.

Na všech čtyřech tam totiž stál ohromný, bílý drak rozhlížející se po nebezpečí. Když žádného mozkomora nespatřil, s lehkostí se otočil a postavil se čelem své stvořitelce. Nella lehce natáhla ruku a drak pohnul hlavou kupředu a čumák jí vložil do dlaně. V dalším momentu se rozplynul. Celá třída na ní překvapeně třeštila oči. Trvalo notnou chvíli, než se Remus vůbec vzpamatoval a vyvolal dalšího studenta. Fyzické patrony se povedlo vyčarovat tak pětině třídy, zbytek se potýkal s mlhou nebo se to někomu nepodařilo vůbec. Těm dvěma posledním skupinám bylo uloženo procvičování a zdokonalení se do další hodiny a všem esej na téma ‚Patronus‘, zazvonilo a žáci se rychle začali ze třídy vytrácet. Nella byla už skoro u dveří, když jí zastavil profesorův hlas.

„Slečno Black, můžete zde chvíli počkat?“  Nella se s povzdechem otočila a zavřela za posledním žákem dveře. Ještě stačila naznačit Sebastiánovi a Dracovi, aby na ní nečekali. Lehce se usmála, a i když věděla, co bude chtít řešit, se nevině zeptala.

„Co jste potřeboval, pane profesore?“ Remus naproti ní se zamračil a zkřížil ruce na prsou.

„Moc dobře víš, co chci. Můžeš mi vysvětlit, co jsi dělala v tom lese? A jak to že jsi zvěromág, porušuješ zákon. Uvědomuješ si vůbec, v jakém jsi byla včera v nebezpečí?! Tvůj otec…“ dál se nedostal neboť Nella se stáhla do tmy a dívala se na něj ledovýma očima Lady Black.

„Můj otec by byl na mě pyšný, zvládla jsem něco, co on sám považoval za neskutečnou věc. Nemůžete, mi pane profesore zakazovat kráčet ve šlépějích mého otce. V lese jsem byla z prostého důvodu, který vám jistě dojde. Pokud si dobře vzpomínám, jistá nejmenovaná skupina lidí doprovázela každý úplněk jistého vlkodlaka a tvořila tak smečku. Vím, že vás měl můj otec velmi rád a často mi o vás vyprávěl, proto jsem včera byla v lese! A teď mě omluvte, čeká mě další hodina a Profesorka by se mohla zlobit.“ Otočila se, ale než stačila udělat krok, zastavil jí překvapený hlas Lupina

„Nahradila jsi jeho místo, proč?“ smutně se na ní díval, když se pomalu otočila a pohlédla mu do očí, měla v nich zvláštní vřelý lesk, který nikdy nebyl schopný spatřit.

„Jsem poslední. Poslední ze všech. Harry, James i otec už nejsou, já jsem zbyla, a i když se tě ujala královská rodina, jak jsem viděla včera, stále toužíš po své smečce a tu vidíš teď ve mně. Proto ses vrátil, že? Ano, vysvětlili ti situaci, ale jenom kvůli mně ses vracel do Bradavic. Kvůli dalšímu štěněti, dalšímu členovi.“ Dívala se na něj a poprvé za dlouhou dobu si dovolila nechat spadnout tmu až ke kotníkům a dívala se na Remuse očima plnýma emocí. A on konečně mohl vidět, jak moc je zraněná a přesto stojí a je oporou pro něj.

„Jsi mu hodně podobná, ale připomínáš mi i Jamese a Harryho.

Potom, co mi její výsost vysvětlila, co se stalo, a nabídla mi místo v kruhu, věděl jsem, že to dělám z pomsty těch tří, ale taky abych ochránil tebe, Nell, už v momentě, kdy jsem se o tobě dozvěděl, jsem chtěl, abys byla v bezpečí. Opravdu by byl na tebe pyšný. Musel být. Určitě se teď dívá. Pokud budeš cokoliv potřebovat, řekni a já to pro tebe udělám. Jsi přeci jen jediné co mi zbylo a já přísahám, že tě ochráním vlastním životem! Nikoho ze své smečky už nenechám zemřít!“ díval se na ní s odhodláním a láskou v očích. Láskou rodiče k dítěti. Láskou, kterou on věnoval malému vlčeti tvořící jeho smečku. Rodinu.

„Vím to, profesore, ale už musím jít, mám ještě poslední hodinu.“ Nechala se svou tmou ukonejšit a schovala ty pocity, co mu ukázala. Vlastně nebyla pravda, že chtěla jít do lesa kvůli němu, ale když u brány narazila na jeho a Doriánův pach prostě neodolala a musela ho jít zkontrolovat.

„Jistě, pokud bys chtěla, můžeš se tu po vyučování zastavit, můžeme si dát třeba šálek čaje a v soukromí mi říkej Remusi, profesorem jsem jen během vyučování.“ Malinko se pousmál a Nellu mu též věnovala jeden ze svých úsměvů

„Dobře přijdu po famfrpálovém tréninku.“

„Trénink? Nevěděl jsem, že jsi v týmu. Který post?“ upřímný zájem v jantarových očích vyvolala u Nelly uchechtnutí.

„Teprve se ukáže, jestli mě vezmou do týmu, ale budu se ucházet o místo chytače. Otec tvrdil, že na něj mám skvělou postavu.“

„Ach, to jistě ano, Sirius měl tento post také v lásce, ale James byl lepší, tak se spokojil s tím, že byl střelcem. Věřím, že se do týmu dostaneš a já tě uvidím létat.“ Lehce pokýval hlavou a ukázal na dveře. Nella se rychle rozloučila a pospíchala na svojí poslední hodinu, byla ráda, že učebna přeměňování není tak daleko a přesně se zazvoněním vešla do třídy, kde se naházeli její spolužáci.

Poslední hodina utekla jako voda a zbytek volného odpoledne strávila ve společence nad úkoly. Když jsi všimla, že se hodiny přiblížily ke tři čtvrtě na tři rychle sbalila své učebnice a pergameny a ani ne za pět minut odcházela a v ruce nesla dřevenou přepravní krabici, která ukrývala jedno z nejlepších košťat pro chytače.

Celý tým už stál nastoupený na hřišti. Nelle stačil jediný pohled a zjistila, že je v týmu druhou dívkou. Pomalu k nim došla a podívala se zpříma do očí kapitána.

„Tak začneme, ne? Kde máš koště?“ Nella protočila oči nad jeho podrážděností. Jako by měl z koho vybírat. Lehce podřepla a do trávy položila přepravní krabici. Lehce uvolnila zlaté zámky a otevřela jí. Musela se pousmát, když slyšela všeobecné zajíknutí a nadšené písknutí. Lehce uvolnila koště z kožených pásků a vyndala modro-fialové koště a s láskou přela po násadě.

„Můžeme začít.“ Věnovala trochu výsměšný pohled kapitánovi, který byl skoro zhypnotizovaný koštětem v jejích rukou.

„Ehm.. nooo, nejprve jsem chtěl, aby ses proletěla, ale jestliže vlastníš tohle koště, přejdeme hned k hlavnímu tréninku. Steward a Anthony po tobě budou pálit naše cvičné Potlouky a ty budeš mít za úkol chytit všechny golfové míčky, co ti budeme já, Terry, Elen a Teodor házet. No do vzduchu a do práce.“ Sám přehodil nohu přes násadu a odrazil se od země. Zbytek týmu ho rychle následoval. Ani Nella se nenechala zahanbit a nasedla. Chvíli se jen tak vznášeli, než se odrážeči vzdálili a trénink se rozpoutal. Nepravidelnost házených míčků a ještě dávat pozor odkud letí měkký tréninkoví potlouk, daly Nelle trochu práce, ovšem než si zvykla sledovat víc jak jeden cíl.

Trénink si vyloženě užila, a když po dvou hodinách s brněním všech svalů nechávala své tělo laskat vodou, cítila se báječně.

Roger jí ještě ve vzduchu oznámil, jí do týmu bere a nadšeně začal vymýšlet strategii, kterou začnou trénovat hned na dalším tréninku.

S pomalu se sklánějícím sluncem k západu se vydala k hradu. Slunce jí s posledních sil hřálo do zad a Nella spokojeně vykračovala pomalu utichajícími pozemky. Netrvalo dlouho a dostala se až ke kabinetu učitele obrany. Lehce zaklepala a následně se jí dostalo tichého povolení k vstupu.

„Dobrý den, pane profesore.“ Pozdravila, jen co vkročila do dveří a spatřila Remuse sedět za velkým stolem, který skoro celý pokrývaly ruličky s domácími úkoly od žáků. Remus zvedl zamyšlený pohled od jednoho z nich, a když spatřil Nellu, lehce se usmál.

„Dobré i tobě Nell, ale pokud budeme sami, nemusíš mi říkat profesore, jsem Remus. Nemyslím si, že by ti to dnes po hodině příliš vadilo, mi tykat.“ Poukázal jemně na fakt, že Nella lehce přešla během jejich výměny názorů z uctivého vykání na tykání. Nella, která si své nepatřičné chování uvědomovala, lehce zrůžověla a krátce kývla, že rozumí, přeci jen už jí to říkal po druhé.

„No, posaď se, nechám od skřítků donést čaj a nějaké sušenky. Můžeš mi zatím povídat, jak se ti vedlo na tréninku, a zda ses dostala do družstva.“ Přešel ke krbu a po chvilince se vrátil i s podnosem.  Mávnutím hůlky složil veškeré ruličky ze stolu, a nechal je odplachtit do skříně, kam je uložil.  Následně na již prázdný stůl položil tác s konvicí čaje, dvěma šálky a mělkou miskou se sušenkami. Nella již sedící v křesle proti stolu to jen v tichosti sledovala. Remus se znovu posadil na židli a prohlédl jsi jí. Byla lehce rozcuchaná od větru a její tváře byly též lehce zčervenalé od tohoto divokého živlu. Lehce sjel pohledem na její ruce, kde držela podlouhlou krabici.

„Tak povídej, jsi v týmu?“ Nella mu věnovala jeden ze svých úsměvů a přikývla.

„Ano dostala, Davis si mě vyzkoušel a konstatoval, že mám úžasný talent. Musí to byt po otci

protože moje matka famfrpál nehrála.  Já mám ten sport ráda, ale zase nedokážu být tak

fanatická, jako někteří mám stejně tak ráda obranu proti černé magii nebo lektvary,

přeci jen jsem v Havraspáru.“  Ušklíbla se, když si uvědomila, že jako Harry by tohle nikdy

neřekla, určitě ne, to s těmi lektvary. Remus se na ni zkoumavě díval, a nejspíše ho napadlo to

samé, neboť se usmál a nejspíš pro sebe si zašeptal ‚Tak jiná a přece skoro stejná Sírie‘ Nella

se musela usmát, když tuhle větu zaslechla. Občas se opravdu chovala jako její

kmotr/otec a občas se chovala jako někdo úplně jiný, vlastně ano, ona sama netušila, který

z jejích povahových rysů, je kterého rodiče. Uvědomovala si, že některé ‚manýry‘

odkoukala od Siriuse, který na ní měl opravdu velký vliv, ale také, že Severus se dostatečně

podepsal na tom, jak dokáže vystupovat jednat a dokonce se i bránit. Stále častěji si

uvědomovala, že získává stejný postoj jako Snape, když se jí někdo snaží urazit nebo

vyprovokovat. Ano, Severus i Sirius na ní měli obrovský vliv, a to bylo i dobře, nikdo nemohl

tvrdit, že není Blackovou dcerou.

„A otec mi nakonec koupil nádherné koště, se kterým máme velkou šanci na vítězství.“

„Opravdu? Co je to za koště?“ zeptal se a lehce se nahnul blíže k Nellien. Původně se chtěl

zeptat na její matku, o které se zatím nikomu nepodařilo něco zjistit, ale fakt, že před ním sedí

dcera jednoho z nejlepších přátel, které měl, neodolal a začal se ptát.

„Je to koště značky Saab, řada pro chytače fénix.“ Usmála se na Remuse, který lehce vykulil

oči.  Nella neváhala a otevřela dřevenu krabici, aby si její malý poklad mohl prohlédnout.

Když se Remus narovnal a pohlédl jí do očí a usmál se.

„Sirius měl famfrpál strašně rád, ale co měl ještě radši, byla rychlá košťata a jak tak na tebe

koukám, jeho lásku jsi zdědila. Je tak krásné vidět, že i když tu s námi už není, je tu někdo,

v kom žije dál. Nell, tvůj otec by na tebe byl opravdu hrdý, co všechno jsi dokázala, a já

nemám právo ti cokoliv zakazovat, jen si prosím dávej pozor. V lese jsou nebezpečná zvířata,

i když jsi nádherný a určitě silný vlk, nezahrávej si. Prosím tě jen o to, protože víc po tobě

žádat nemohu. Slíbíš mi alespoň tohle, štěně?“ v jeho očích byl znát smutek, ale díval se jí do

očí pěvně a rozhodně. Nella jen zaklapla víko a přikývla. Tohle mu slíbit mohla.

„Děkuji, Nell. Povíš mi teď, jak ses tuto schopnost naučila a proč? Je to velmi obtížné odvětví

magie. Navíc jsi hodně mladá, jsi si vědoma rizik?“ Nella se musela v duchu usmát, jak rychle

přepnul Remus s rodičovského módu na ten učitelský. Ve zkratce mu vypověděla celý

smyšlený příběh o tom, proč se učila zvěromagii. O tom, jak chtěla být otci ještě blíže, jak ji

těsně před svou smrtí k narozeninám věnoval její krásné koště a lektvar na zjištění

zvěromácké podoby. Jak tvrdil, že ona to dokáže, a že jí nikdy v její podobě neviděl. Na konci

nemusela ani předstírat lítost, tato skutečnost jí doopravdy trhala srdce, kdykoliv si

vzpomněla, ale poslední dobou se utěšovala faktem, a na náměstí nalezne jeho obraz a bude si

s ním moci promluvit. I když věděla, že obrazy kouzelníků jsou jen střípky jejich duší a obraz

si pamatuje jen tolik, kolik si pamatoval v době, kdy byl namalován. Věděla, že má velmi

malou šanci že by ‚Sirius‘ věděl vše, ale přesto touha ho znovu spatřit byla větší.

Remus jí zaujatě poslouchal a občas si neodpustil mírné kázeňské usměrnění, ale nevypadalo

to, že by si s tím Nella dělala starosti. Odcházela hodinu před večerkou s úsměvem na tváři.

Úsměv jí vydržel až do druhého dne než viděla Sebastiána. V jeho tváři byl znát strach a bez

naděj, i když se jí snažil skrývat za svou masku. Pro okolí se možná jevil v pořádku, ale pro ni

to značilo problémy. Navíc si vzpomněla, že úplně zapomněla na jejich sjednanou schůzku.

Po rychlé snídani pospíchala za odcházejícím Sebastiánem. Dohnala ho na vršku

mramorového schodiště.

„Sebastiáne, počkej chvilku.“ Sledovala, jak se otočil a zamračil se jako by mu nebylo po

chuti s ní vůbec mluvit, nechápala tu změnu chování.

„Co se děje, pospíchám, Blacková.“ Nella se tedy úplně zastavila kousek od něj a překvapeně

si ho prohlédla. Nikdy jí neřekl přímením, ani tehdy, když se zbudil a ona mu řekla

pravdu. Jeho chování jí zabolelo a okolo srdce stáhlo ostnatý drát.

„Co se stalo? Proč jsi takový. Vidím, že se něco děje. Omlouvám se, že jsem včera nepřišla,

zdržel mě profesor Lupin“ Rozhlédla se, jestli nikdo nestojí kolem a

postoupila pár kroků vpřed. Natáhla ruku a lehce se dotkla jeho tváře. Nevěděla, proč to dělá,

ale přišlo jí to správné.

„Severusi, co se stalo?“ Záměrně použila jeho druhé jméno a sledovala jak oči které do teď

byly skryty za ledovou krustou. Jen na okamžik jí napadlo, jestli Severus uměl nitroobranu už

v tomhle věku ale nejspíš základ znal.

„Temný pán se přihlásil o slovo, Nell. Náš plán nevyšel úplně podle představ. Nedávno mě

kontaktoval Lucius. Ptal se mě na ‚Severuse‘ a náš vztah a naznačil, že Temný pán projevil

zájem.“  Smutně jí překryl ruku na tváři svou vlastní a jemně jí sundal, ovšem z dlaně ji

nepustil.

„Jak je to možné? Udělali jsme všechno proto, abys pro něj byl nezajímavý, proč tě chce ve

svých řadách? Nedává to smysl! Nedovolím to! Ne znovu!“ posledních pár vět vykřikla

s beznadějí v hlase. Sebastián si jí lehce přitáhl do náruče a silně objal. Nella věděla, že je

to vzácnost, a že by to nejspíše před nikým neudělal, ale v tuto chvíli jí to bylo jedno.

Vdechovala jeho vůni, která se kupodivu vůbec nezměnila a pomalu se nechala uklidnit.

Trvalo to jen chvilku, než se odtáhla a pohlédla svému společníkovi do očí.

„Co budeme dělat? Doufám že neuvažuješ, že by ses k němu přidal. Severusi prosím nedělej

to. Vytrpěl jsi u něj mnoho, a když máš možnost na nový život, znovu se sem připletete

ten maniak. Prosím, nenech mě se o tebe zase bát.“ Znovu mu zabořila tvář do ramene a

s překvapením zjistila, že jí začal hladit po dnes rozpuštěných vlasech.

„Nehodlám se k němu přidat, Nelly. Řešíme to s Brumbálem, ani on nestojí o to, abych udělal

hloupost, jen je to složité. Ve Zmijozelu je to skoro jako pocta, když se o tebe začne Temný

pán zajímat dříve, než v sedmém ročníku a mladý Malfoy samozřejmě má nějaké

informace od svého otce. Tato bitva se musí vybojovat správně, nesmí být poznat, že se

smrtijedem stát nechci. S ředitelem jsme už podnikli jisté kroky. Neboj se.“ Poslední slova ji

zašeptal do vlasů a následně tam vtiskl i malý polibek. Nella se zmohla jen na

překvapené zírání. Znamená pro Sebastiána snad něco?  Nebo je tohle chování čistě taktické

ve snaze jí uklidnit? Nevěděla, jen si tuhle chvíli užívala. Sebastián ale brzy jejich objetí

rozpojil.

„Musím jít, ještě se mám stavit za Brumbálem. Tam jsem také původně šel, než jsi mě

zastavila. Uvidíme se na Přeměňování.“ Rychle mávnul a vzápětí rychlým krokem zmizel za

ohybem chodby, ve které stáli. Nella si jen lehce povzdechla a vydala se na svojí první

dvojhodinovku péče o kouzelné tvory.  Pomalu šla na školní pozemky s hlavou plnou

černovlasého mladíka, který má život zase o něco těžší. Celým svým srdcem doufala, že mu

Voldemort dá pokoj, ale přes veškerou snahu se stejně zájem samozvaného lorda rozpoutal.

Hodina pomalu začínala, když došla, tak její příchod nikdo nekomentoval. Skoro

neposlouchala, co jim Hagrid vypráví, jediné, co postřehla, bylo, že zvíře, které popisuje se

maskuje jako neživý kámen a utočí na svou kořist ze zálohy. Jindy by tento výklad pokládala

za zajímavý, ale dnes byla myšlenkami u kanceláře ředitele, ve které teď probíhal

důležitý rozhovor. Ještě si usmyslela, že se Sebastiána o polední přestávce zeptá, jak to

šlo, než začala věnovat plnou pozornost Hagridovu výkladu o Roslynkách Kamenitých, jak se

Pozn. kor:  V některých řádcích není možné opravit chyby, protože by se rozházela celá stránka. Většinou se to týká čárek ve větách, tak je prosím přehlédněte :D
Díky, Vaši korektoři :D